Obranou věřitele před zadluženým dědicem je odloučení pozůstalosti
Pozůstalost po náhle zemřelém otci – jak zaoceánský Titanic magnetizovaný číhajícím ledovcem – neodvratně míří ke své zkáze: jedinému marnotratnému synkovi. Ten totiž dluží, na koho se podívá. Co pak má ale dělat věřitel, který půjčil zesnulému? Má vůbec šanci dostat své peníze zpátky? Na dědictví si totiž nyní brousí zuby celé zástupy dalších zapůjčitelů, kteří mají dlouhodobě nedobytné pohledávky za budoucím dědicem.
V minulém blogu jsem popsal opačnou situaci: jak zákon umí ochránit dědice před předluženým dědictvím. Dokáže to do té míry, že dědic není nucen splácet víc zděděných dluhů, než kolik podědil majetku. Že se léta po nabytí dědictví nemusí třást strachy před přízraky dosud utajených věřitelů, kteří po něm jednou vystartují. A budou žádat splacení stále neuhrazených zůstavitelových dluhů.
Jen stručně připomenu, že se dědí jmění, tedy majetek i dluhy. Legislativa proto nabyvateli dědictví nabízí 2 obranné instrumenty: soupis pozůstalosti a výzvu věřitelům zesnulého k přihlášení a doložení pohledávek. Využije-li je, nemůže dědic na dědictví doplatit. Jestliže ale nepatří do okruhu nejbližších příbuzných, tak o „vytasení“ těchto zbraní musí sám aktivně požádat soud, respektive pověřeného notáře. A to do 1 měsíce poté, co ho justiční orgány o tomto právu zpravily. Jinak mu soupis a výzva nepomohou a bude dál odpovědný za všechny poděděné dluhy, a to veškerým svým majetkem. Tak, jak to určuje v roce 2014 novelizovaný občanský zákoník.
Tento civilní kodex ale myslí také na v úvodu blogu zmíněné věřitele, jejichž pohledávka za zemřelým přechází na dědice, jenž už má plno dalších závazků. Takovíto věřitelé se logicky – jak ta myšička v říkadle o kašičce – obávají, že se na ně při vyrovnávání dluhů už nedostane. Čelíce této hrozbě by proto měli v rámci dědického řízení požádat soud, potažmo delegovaného notáře, o takzvané odloučení pozůstalosti od jmění zadluženého dědice. Z tohoto „zmrazeného“ dědictví pak uspokojí svou pohledávku za zesnulým.
Na druhou stranu ztratí právo – když separovaná pozůstalost na vyrovnání dluhu nestačí – nárokovat si další peníze z ostatního výlučného dědicova majetku. A to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu soupisu (viz předchozí blog). Kdybyste se náhodou do role takovéhoto věřitele dostali a budoucí dědic vás přesvědčoval, že žádat odloučení pozůstalosti je zbytečné, neboť už žádné velké dluhy nemá, můžete ho vyzvat, aby své tvrzení doložil čerstvým výpisem z úvěrových registrů (BRKI a NRKI). Dá se získat i online.
Věřitel by tedy měl opravdu na lékárnických váhách poměřovat plusy a minusy odloučení. Konečné slovo ale stejně bude mít dědický soud; může návrhu na odloučení nevyhovět. Je-li zřejmé, že k obavě není důvod. Zároveň je potřeba zdůraznit, že ona na začátku zmíněná „protekce“ dědice před předluženou pozůstalostí ve formě soupisu pozůstalosti a výzvy věřitelům k přihlášení a doložení pohledávek je rovněž dalším štítem i pro věřitele. Zákon také přímo říká, že věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, je oprávněn u soupisu být, vznášet dotazy a činit připomínky (viz § 1684).
Proč je to důležité? Budoucí dědicové totiž občas část dědictví vědomě či nevědomě nenahlásí. Věřitel také může soupis přímo iniciovat, spolu s odloučením.
Z hlediska praxe je také dobré uvést, že novelizovaný občanský kodex posílil pozici věřitele ohledně uplynutí promlčecích lhůt. Ta je u půjčky 3letá. I kdyby ale dlužník zemřel pouhý jeden den před jejím uplynutím, má věřitel nyní možnost uplatnit svá práva u soudu ještě 6 měsíců po potvrzení dědictví. Před rokem 2014 – zejména při zdlouhavém dědickém vyřizování – se stávalo, že věřitelův nárok byl promlčen.
Na portálu kolikmam.cz jsou dostupné informace o fyzických osobách a fyzických osobách podnikajících. Registrovaní uživatelé zde získají přístup k výpisům z registrů a dalším nabízeným službám.
